Vietnam – říká se o něm, že je perlou Asie. Rozhodně je jednou z nejzajímavějších zemí na světě a to se svou bláznivou dopravou, vynikající kuchyní, krásnou přírodou a milými lidmi. My jsme procestovali střed a sever země. Na kole, pěšky, lodí, na motorce či spacím busem…

Naší cestu jsme začali v Hanoji, kde na nás po příletu čekal náš kamarád Jarin s vietnamskou přítelkyní Hnán (Něň). Ubytovali jsem se ve staré čtvrti plné malých uliček přeplněných trhovci s ovocem a zeleninou, masem, rybami a mořskými plody. Odevšad se linula vůně vietnamských dobrot a byl slyšet křik trhovců lákajících k nákupu.

Po ubytování v malém, ale útulném hotýlku jsme šli prozkoumávat Hanoj a den zakončili večeří u našich milých přátel.

K Hanoji a místům, která by jste měli určitě navštívit se ještě vrátím. Teď se však se mnou vydejte po severu Vietnamu – působivé hornaté krajině, obydlené minoritními menšinami, které vedou po staletí stejný život, jako jejich předci. Většina z nich nikdy neviděli bělocha, nebo jen párkrát za život. A tak jsem si nezřídka užívala pozornosti, kdy lidé pracující na rýžovém políčku odhazovali motyku a šli si mě prohlédnout zblízka. Sahali na mé světlé vlasy, obdivovali řasy, chytali mě za ruce a ptali se, jestli mě můžou obejmout. Z domků nás pozorovali vystrašené děti. Musíte však cestovat mimo obvyklé turistické trasy a nesmí vás odradit ani špatný stav cest a silnic, z nichž většinu tvoří prudké serpentiny a v období dešťů jsou tu časté sesuvy půdy a cestování vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Odměnou vám bude možnost poznat život různých kmenů a vidět krásnou a nedotčenou přírodu.

My jsem měli to štěstí, že jsme mohli strávit několik dnů v rodině kmene černých Hmongů  v údolí Hoang Lien, vysoko v horách a byli součástí jejich kultury. Podíleli jsem se s nimi na přípravě jídel, škubání slepic, mytí nádobí pod ledovou vodou, tekoucí přes rýžová políčka až po udržování ohně přikládáním bambusu. Spali jsem na půdě na zemi a škvírami v prknech profukoval čerstvý horský vítr.

Z Hanoje do Sapy jsme se přemístili spacím busem. Jeli jsem celou noc a v pět hodin ráno na nás v Sapě čekala malá a vysmátá Cho-Co (Čo-Čo) v tradičním černém hmongském oblečení. Vedla nás přes rýžová pole, vodopády a indigová políčka. Všude rostli bambusy, které dosahovali výšky až dvacet metrů. Občas jsme narazili na jaky, vodní buvoly či vietnamská prasátka. Stoupali jsem stále výše a cestou míjeli malé vesničky, z kterých vybíhali zvědavé děti nejenom kmene Hmongů, ale i jiných minoritních menšin. Pro většinu z nich jsme byli něco jako zjevení. Čím výše jsme stoupali, tím se nám naskýtal krásnější výhled na hory a rýžová políčka, přestože nás trochu obklopovala mlha. Všude bylo slyšet zurčení vody, které bylo moc uklidňující. Občas jsem zaslechli křik vyplašených ptáků, který se nesl celým údolím. Cesta byla ale blátivá a náročná. Obdivovala jsem Cho-Co s jakou lehkostí a v žabkách vykračuje v náročném terénu. Netušila jsem, že nás čeká cesta dlouhá skoro 20 kilometrů stálého stoupání…

Když jsme dorazili k našim hostitelům a seznámili se s rodinou, pomáhali jsem s přípravou večeře. Já škubala slepici (zabitou na naší počest), Martin dělal závitky Nem Cúoc, čistili jsme zeleninu, občas jsme přiložili kus bambusu do ohně a pozorovali cvrkot okolo nás.

Přestože je do domu zavedená elektřina, tak se tu stále vaří po staletí na ohni a Hmongové žijí jako jejich předci, se všemi jejich zvyky a tradicemi. Většinou žijí celé velké rodiny pohromadě. Přestože bylo chladno, tak tu kolem nás pobíhali malé děti zabalené do tlustých svetrů, ale s holými zadky a na boso, ušmudlaní, a s visící nudlí u nosu. Nádobí jsme myli před domem, kde stékala ledová horská voda z rýžových políček a stejně tak se tu pralo i prádlo. Strávili jsem krásný večer s celou rodinou u společné večeře, kde bylo na naši počest navařeno několik chodů. Připíjeli jsem si rýžovou pálenkou a došlo i na naši slivovici.

Z tradičních koláčků jsme tahali lístečky s věštbou. Nasmáli jsem se, hlavně při hraní hry, kdy manžel Cho-Co vylovil z rýže s masem hlavu slepice i se zobákem a musel vypít panáka pálenky. Hlavu potom zatočil uprostřed stolu a na koho ukazoval zobák při zastavení, tak musel vypít panáka s rýžovou pálenkou. Večer to byl moc příjemný, ale jak jsem ráda složila mé unavené tělo na půdě, okamžitě jsem usnula. 

Ráno nás přivítal vůní vietnamské kávy, kterou Cho-Co právě uvařila a sluncem, které osvítilo celé údolí. Naskytl se nám dech beroucí pohled na terasovitá rýžová políčka, chýše a domky Hmongů rozeseté po celém údolí Hoang Lien, dravé potůčky stékající do údolí z úbočí hor a líně se pasoucí buvoli. Naprosto fascinující podívaná!

Po dobré snídani jsme se vydali na trek do hor. Naše cesta vedla po hranách rýžových políček. Občas jsem museli zdolávat několikametrové bambusové žebříky a jít cestičkou širokou tak, že jsem museli dávat nohu před nohu a sebemenší chyba by znamenala zřítit se dolů ze srázu. Ale vyhlídky byli překrásné. Stejně tak i vesničané které jsme potkávali oděni v krásných tradičních krojích a ženy s obrovskými náušnicemi. Byli to převážně Hmongové nebo červení Laové. Většina z nich mířila na trh dolů do úbočí prodat to, co doma vyrobili, utkali, nebo vypěstovali na skromném políčku. Zastavovali se a ukazovali své výrobky. Potkali jsem také pasáčka hrajícího na dlouhou píšťalu a její tóny ještě umocňovali nádhernou atmosféru.

Slunce bylo neúprosné a byl čas se vrátit do domu našich hostitelů s odřeným objektivem u Canonu a asi kilem bláta na mých trekových botách… ale plní zážitků!