Když jsem kupovala letenky na Madeiru, jeden z portugalských ostrovů, který se nachází uprostřed Atlantského oceánu Martinovi k narozeninám, nemohla jsem tušit co nás čeká. Čím víc se blížil náš den odletu, tím víc jsem se těšili na věčně rozkvetlý ostrov a treky do hor.  Vše už jsme měli zařízené. Ubytování i půjčení auta. Dva dny  před odletem nám letecká společnost Tap Portugal oznámila změnu letu a z našeho ranního odletu se stal poslední večerní let.

Museli jsem vše změnit, od vyzvednutí auta, až po příjezd do hotelu. To, že přiletíme v noci na jedno z nejnebezpečnějších letišť na světě, mi moc klidu nepřidalo, ani fakt, že jsme viděli, jakým způsobem tam letadla přistávají. Neuklidnil mě ani fakt, že tam může přistávat pouze pár pilotů k tomu speciálně vyškolených.

Letiště na Madeiře má velice krátkou přistávací dráhu, která je částečně nad mořem a je podepřena 180 mohutnými pilíři. Přistání bývá nebezpečné i vzhledem k nevyzpytatelnému počasí na ostrově a silným větrům. Já, s mojí fóbii z létání (ano čtete dobře, mám fóbii z létání přestože jsem procestovala kus světa), jsem se měla na co těšit…

Problémy nastali už krátce po vzletu z Lisabonu, kdy kapitán hlásil že jsme vzlétli do bouře, ale na návrat už je pozdě a že se pokusí na Madeiře přistát. A začalo peklo – tedy já si ho alespoň tak představuji. Letadlo padalo, padalo, pokoušelo se stoupat, motor řval, vše v kabině vydávalo strašné zvuky jakoby se měla každou vteřinou rozlomit na tisíc kusů, kolem nás létali blesky, (já je viděla do té doby, dokud jsem měla odvahu mít otevřené oči, ale to se brzy změnilo), v kabině padali a létali věci, lidé se modlili, brečeli, zvraceli a někdo i křičel… nebo jsem to hrůzou křičela jenom já?

Nevím jak jsem se dostali nad Madeiru, aniž bychom se roztříštili o útesy a skončili na dně Atlantského oceánu. Stejně tak nevím, jak to, že jsme nenarazili do střech některých domů na ostrově, které jsme míjeli při několikátém pokusu o přistání o pouhé metry….

Vím jen to, že si s námi vítr pohrával, jak s papírovým letadélkem v bouři. Když se pilotům podařilo po několika pokusech přistát a přistání to bylo hodně dramatické, lidé dál v naprostém šoku seděli a málokdo se mohl zvednout a vstát. I mě musel Martin pomáhat, abych se vůbec udržela na nohou a z letadla mě musel vyvést. Stejně tak se podpírala většina cestujících.

Přistáli jsem a žijeme a to je nedůležitější. Další šok nás čekal na letišti, kde na nás nečekal nikdo z půjčovny aut, kde jsme měli zarezervované auto a jejich okénko u přepážky už bylo zavřené. Já už se po hororovém letu viděla ve sprše v hotelu a „rozpláclá“ na posteli. Ale ještě všemu neměl být konec…

Za okny letiště řádila obrovská bouře, blesky bičovali oblohu a stromy se se svými korunami skláněli až k zemi v obrovské vichřici a z nebe se valili přívaly deště. Letiště se pomalu vylidňovalo, přepážky stahovali rolety, a postupně pozhasínalo celé letiště. Venku nestál ani jeden jediný taxík, nejel autobus. Byla půlnoc a my jsme zůstali na liduprázdném, strašidelném, zhasnutém letišti a čekali, až ráno v osm otevřou a my si budeme moci půjčit auto od jiné společnosti….

Tak nás přivítala Madeira, ale my už jsem jí vše odpustil 🙂