Jednoho dne jsme se rozhodli k průzkumu pláží v blízkém okolí a také chtěli najít pláž Playa Pirates. A tak jsem zapnuli navigaci a vyrazili. Na kostarické cesty už jsme byli zvyklí, ale nakonec nás ještě hodně překvapili. Po několik kilometrech jízdy nám navigace zavelela odbočit. Cesta se zdála v pořádku, dokonce jsme v dálce před námi viděli vůz tažený volem a na něm nějaké dělníky a čím více jsem se k nim blížili, tak na cestě byli větší a větší díry, popadané kamení či nějaký kráter v zemi.

Nedalo nám to, zastavili jsme u nich a zeptali se jich, jestli jedeme správně na Playa Pirates. Evidentně anglicky neuměli ani slovo, ale nadšeně říkali „sí, sí“, a tak jsem pokračovali doufajíc, že se cesta umoudří. Ale opak byl pravdou a čím výš jsem stoupali obklopeni lesním porostem, který stále houstl a z kterého nám do cesty občas vyběhl varan nebo jiný druh ještěrky, tím byli krátery v zemi větší a větší a stejně tak i popadané kamení v cestě. Na návrat už ale bylo pozdě…

Klikatící se úzká cesta nepřipouštěla otočení, natož couvání. Motor řval na plné obrátky, auto bylo zahalené v mraku prachu a kola se proklouzávala ve snaze vyjet tak velké stoupání. Nejhorší byli pukliny a krátery v zemi, které se stále zvětšovali a nedalo se jim už vyhnout. Snažila jsem se zachovat klid hlavně kvůli dětem, které začali panikařit, když se z motoru začal valit černý dým a auto bylo v poloze, jakoby se mělo každou chvilku převrátit a zřítit z obrovského útesu.

Vystoupila jsem s vyděšenými dětmi z auta a odešli jsme do bezpečné vzdálenosti. Asi po 20 minutách se přeci jen Martinovi podařilo vyjet a zdolat ten nejhorší úsek cesty, ale vůbec nechápu jak. Pak už cesta mírně klesala dolů a ubývalo kráterů a děr. Nebyly už metrové, ale jen půlmetrové (smích) a dalo se to nějak zvládnout. Když jsme se dostali úplně dolů a tušili, že někde po levé straně je oceán, tak jsme s úlevou zastavili a šli terén prozkoumat. Procházeli jsme hustým porostem a šli za zvukem burácejícího oceánu. Najednou se před námi objevila malá, ale nádherná pláž, která na Google mapách ani na jiných vůbec neexistovala. A tak jsme objevili pláž a dali ji jméno Playa Doubravička, podle naší malé vesničky…

Když jsem si tu „naší“ plážičku užili, tak jsme pokračovali v cestě po děravém terénu a po několika kilometrech dojeli do malé vesničky, kde stáli asi tři domy na Playa Pirates. Venku postávalo pár místních obyvatel a koukali na nás jako na zjevení. Když jsem zaparkovali auto a ještě něž se vrhli do obrovských vln, přišla k nám rodilá kostaričanka. Začala tleskat a říkala nám, že je nemožné přijet odtud, odkud jsem přijeli, že je to nesjízdné a nikdo tam z místních neprojede ani terénním autem. A tak nám tleskali kostaričané a společně jsme se s nimi zasmáli.

Vrhli jsme se do obrovských vln a užívali si krásné odpoledne. Když jsem se nabažili krásné Playa Pirates, odjeli jsem (pro nás naprosto luxusní) silnicí, byť to byla prašná cesta, zpět do našeho půjčeného domečku…