Národní park Palo Verde který se rozkládá na ploše 16.804 hektarů, ležící na severovýchodním  břehu řeky Tempioque, ústící do zálivu Nicoya, mě při vystoupení z auta přivítal jeden a půl metrovým varanem. Z leknutí jsem měla málem infarkt. Na ústup už  bylo trochu pozdě. Za prvé jsem potřebovala nutně čůrat a za druhé mě varan tak hypnotizoval, že i já zkameněla a přemýšlela o plánu útěku.

Když jsem se rozhlédla kolem a hledala únikovou cestu, zjistila jsem že mě hypnotizuje pět obrovských varanů a iguana. Byla jsem v pasti… Takžééééé, buď se počůrám a skočím zpět do auta, nebo mě varani s iguanou budou  dělat  společnost při čůrání. Hádejte která varianta zvítězila? Přeci ta druhá!

Tak jsem vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství a asi jako jediní návštěvníci celé rezervace pluli tři hodiny po třetí největší řece Kostariky plné krokodýlů a pozorovali z našeho člunu stovky vodních a lesních ptáků. Viděli jsme pekari, opice vřeštící v korunách stromů, a občas se opravdu lekli, to když se u naší lodi vynořil bez varování krokodýl. Na břehu se jich vyhřívali desítky a když náš člun nějakého vylekal, tak se rychle schoval pod hladinou.

Byli jsme naprosto unešení z té krásy kolem. Připadali jsem si jako jediní žijící tvorové na planetě. Jen my čtyři a náš průvodce Mischel na řece Tempisque, 150 druhů stromů, a okolo 300 druhů ptáků. Palo Verde je jedno z největších útočišť domácích, stěhovavých, vodních a lesních ptáků.

Nejlepší dobou pro návštěvu parku je září-březen. Doporučuji si s sebou vzít dalekohled a hodně dobrý repelent! Po třech hodinách plavby jsem se rozhodli podívat do další části rezervace. Cestou jsem míjeli stovky varanů a iguan různých velikostí a dost často jsem museli zastavit a počkat až přejdou přes cestu, ale dávali nám jasně najevo, že toto je jejich teritorium a my jsme vetřelci.

Rozhodli jsme se vylézt na vyhlídku, která byla od hlavní cesty necelé dva kilometry. Odtud bychom měli mít krásný výhled na celá mokřadla, kde hnízdí ptáci a pohybují se tam oceloti a jaguáři. Z auta jsem hnala děti a Martina, aby jsem se přezuli do plných bot (když jsme vystoupili z člunu, bylo hrozné vedro a vzali jsem si na nohy už sandále a já jen pantofle).

Nikdo mě ale neposlouchal, prý je to kousek a hned jsme zpátky, a už byli půl kilometru přede mnou… Fajn. Tak jsem rezignovala a stoupala deštným pralesem na vyhlídku. Když jsem ušla asi jeden a půl kilometru, tak na mě spadla jedna mega velká kapka a setmělo se tak, že bylo sotva vidět. Věděla jsem, že legrace skončila. Volala jsem na Vojtu, který mohl být tak 50 metrů přede mnou, ať se hned otočí, že musíme zpátky a v tu chvíli jsem slyšela z velké dálky volajícího Martina, ať  utíkáme, že hrozně leje! Leje? To je slabé slovo… Z nebe se valili obrovské proudy vody. A já zjistila, že v mých pantoflích, se slunečními brýlemi, které mám dioptrické, takže bez nich nevidím, ale ani s nimi, v té neskutečné tmě a proudech valící se vody, nemůžu dolů sejít. Nohy mi neustále proklouzávali, takže jsem si boty nakonec sundala a šla bosky navzdory kamenům, které mi rozdírali nohy a navíc úplně poslepu.

Martin se mi snažil pomoci, ale hnala jsem ho, ať se postará o děti a jde s nimi dolů a dostanou se co nejdříve do auta.  A tak jsem zůstala na pospas v deštném pralese, šla bosa a poslepu jeden a půl kilometru dolů. Nechtěla jsem ani pomyslet, na jakého jedovatého tvora šlápnu.

Po nějaké době jsem začala mít nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Nepřikládala jsem tomu váhu a pokračovala, želvím tempem, do té doby, než se k mému pocitu, že mě někdo sleduje přidal zvuk vrčící šelmy (zřejmě ocelota nebo jaguára amerického), který v této rezervaci žije. No co vám budu povídat… tedy spíše psát… zkrátím to. Ať už to byl ocelot nebo jaguár, tak mě nesežral, to je vám asi jasné. Ale přiznám se že jsem měla nahnáno. Když jsem se dostala k autu, osušila a převlékla do suchého, tak to vážně byla úleva.